watertoren Utrecht Lauwerhof

Uprostřed Utrechtu, na ulici Lauwerhof, stojí vodárenská věž z konce devatenáctého století. Měří třicet devět metrů a Utrecht si ji postavil jako svou vůbec první. Novorenesanční plány nakreslil L. C. Dumont, architekt vodárenské společnosti UWM. Třicet metrů nad zemí se uvnitř nacházela nádrž na tisíc pět set kubických metrů vody, největší svého druhu v Nizozemsku. Dodala ji německá firma F. A. Neumann jako typ Intze IM.

Důvodem stavby byly epidemie cholery, které sužovaly město po velkou část devatenáctého století. Lidé čerpali pitnou vodu ze studní a pump, zatímco stejné kanály sloužily jako stoka. Že zkažená voda šíří nemoci, pomohla odhalit práce anglického lékaře Johna Snowa. Utrecht na to zareagoval v roce 1855 první zdravotní komisí v Nizozemsku. Vlastní vodovod dostalo město až v roce 1883, provozovala ho Compagnie des Eaux d'Utrecht, předchůdkyně UWM. Voda přitékala ze Soestduinenu, patnáct kilometrů daleko, a tlak udržoval padesátimetrový spád i parní čerpací stanice. Jak síť přibírala odběratele, stálý tlak se udržoval stále hůř. Proto padlo rozhodnutí vybudovat věž v srdci města. Stavba se rozběhla v roce 1895 přímo na zahradě ředitele UWM P. E. Rijka. Provedl ji stavitel Dessing z Goudy a celý projekt stál 46 800 guldenů. O dva roky později přibyla věž na Riouwstraatu, další následovaly ve městě i okolí.

Vodárna ve věži fungovala až do roku 1983 a nádrž potom sloužila jako rezerva do roku 2010. Více než čtvrtstoletí v ní sídlilo Waterleidingmuseum o minulosti, přítomnosti i budoucnosti pitné vody. Zavřelo na konci roku 2010, když firma Vitens ukončila financování. Sbírka později putovala do Nizozemského vodního muzea v Arnhemu. V roce 2016 věž koupila od Vitensu realitní společnost Caron. Ta z ní vytvořila tři studiové apartmány a v přízemí se konají porady a školení. Mnoho původních prvků přitom zůstalo zachováno a stavba je chráněná jako rijksmonument, tedy nizozemská národní kulturní památka.