Pantheon di Santa Maria in Stelle

Kousek pod povrchem Verony se táhne podzemní síň, kterou Římané ve třetím století vytesali přímo do skály. Zakladatelem byl šlechtic Publio Pomponio Corneliano, jehož jméno dodnes stojí vyryté nad vchodem. Nápis zmiňuje i manželku a děti a v jednom výklenku stojí socha, nejspíš portrét zakladatele. K čemu prostor původně sloužil, zůstává záhadou: mohlo jít o rodinnou hrobku, vodovod, nebo nymfeum, svatyni zasvěcenou nymfám a pramenům. Přirozený pramen, který vyvěrá uvnitř stavby, dává vodnímu vysvětlení největší váhu.

Ve čtvrtém století se síň proměnila v křesťanskou kapli a věřícím sloužila až do dvanáctého století. Když v patnáctém století rozšířili kostel nad podzemím, zazdili původní vchod a postavili schodiště, které slouží dodnes. Až v osmnáctém století ho znovuobjevili a první soupisy prostor pořídil Gaetano Cristofali. Vysoká vlhkost však malby i mozaiky dlouhá léta poškozovala, proto prošly restaurováním v letech 2016 až 2019. O rok později přibylo osvětlení, jímž průvodce pomocí aplikace postupně rozsvěcuje jednotlivé scény. Pramen i dnes napájí polokruhovou nádrž vysekanou ve skále, kde se usazují nečistoty. Odtud voda stéká úzkou klenutou chodbou dlouhou zhruba sto metrů, podél níž stojí čtyři studny. Zhruba čtvrtinu cesty dál, u vstupu do hlavních prostor, otevírá se malé křížové atrium. Obě síně mají apsidy naproti sobě a polokupolové stropy s kulatým otvorem uprostřed.

Umělecky nejcennější jsou nástěnné malby, řazené k významným cyklům raně křesťanského umění v severní Itálii. Nejzachovalejší je levá síň se scénami ze Starého a Nového zákona mezi dvěma červenými pásy a malovanými pilastry. Podlahu kryje mozaika s tmavě červenými vzory, černým obrysem a okrajem s rostlinnými motivy na bílém podkladu. Polokupoli zdobí neobvyklé koncentrické prstence válců, které někteří čtou jako svitky posvátných spisů a jiní jako zeď z terakotových trubek. V pravé síni upoutá mnohem mladší Boží ruka z osmého či devátého století. V téže síni stojí i římský oltář z prvního století, věnovaný adoptivní dceři rodiny. Nad scénami pak ve hvězdné klenbě svítí Madona s dítětem mezi dvěma anděly, přidaná v desátém století.