Optimistorkestern

Na švédské ulici Södergatan stojí Optimistorkestern, bronzová skupina pěti postav uprostřed pochodu. Čtyři hudebníci a jejich dirigent vypadají, jako by vykročili rovnou do první skladby. Kov je zpracovaný do veselých kabátů, pokrčených kolen a límců rozfoukané větrem. Dirigent zdvíhá taktovku, jakoby vyzýval neviditelnou fanfáru. Gesta mají lidskou velikost a dají se přečíst z několika kroků. Za šedého dne nabízí chodníku tato malá kapela jasný, skoro šibalský kontrast.

Vytvořil ji Yngve Lundell v roce 1985, kdy se Södergatan proměnila v pěší zónu. Chtěl veřejný symbol víry v lepší dny, na který narazíte při nákupu nebo na cestě domů. Vodítkem mu byli bremenskí městští hudebníci, zvířata, jež hrají dál bez ohledu na okolnosti. Pohádkovou jistotu přeložil do městského žertu, který nikdy nepůsobí jako maličkost. Kolemjdoucí se u bronzů fotí, děti napodobují jejich pochod. Občas si vedle zahraje pouliční muzikant, sezónní ozdoby korunují hráčům hlavy.

Před sto lety tudy chrastily vozy a kočáry, dnes sem patří nohy a kola. Postavy připomínají volbu města: víc místa pro lidi a setkání, míň pro motory a spěch. Kdo se podívá blíž na taktovku a nakloněné hlavy, uvidí zachycený okamžik očekávání. Je to klid těsně před tím, než se rozezní první tón. Z takové chvíle je zřetelné, jak malá skupina dokáže zvednout náladu celé ulice.